Větrné elektrárny produkují slyšitelný hluk, který vzniká zejména aerodynamickým prouděním kolem lopatek rotoru a v menší míře i mechanickými částmi zařízení. Tento hluk je nejvýraznější v bezprostřední blízkosti turbíny, avšak s rostoucí vzdáleností rychle klesá. Ve vzdálenostech přesahujících přibližně 700 metrů se hladina hluku běžně dostává na úroveň srovnatelnou s přirozeným pozadím krajiny — například šuměním listnatých stromů ve větru. Z tohoto důvodu jsou větrné elektrárny standardně umisťovány v dostatečné vzdálenosti od obytných zón tak, aby splňovaly přísné hygienické limity hluku.
Pokud jde o infrazvuk — tedy zvuk o velmi nízkých frekvencích pod hranicí slyšitelnosti — větrné elektrárny jej skutečně generují, avšak v intenzitách výrazně nižších než běžné přírodní nebo technické zdroje: doprava, vítr samotný či mořský příboj. Naměřené hodnoty se pohybují hluboko pod úrovní, která by mohla mít prokazatelný vliv na lidské zdraví.
Současné vědecké studie a stanoviska odborných institucí se shodují: při dodržení standardních odstupových vzdáleností nepředstavují větrné elektrárny z hlediska hluku ani infrazvuku zdravotní riziko.